Roku 1899 vyzvalo ředitelství c.k. státních drah vybrané architekty k soutěži na projekt nové příjímací budovy hlavního nádraží. Ze jmen architektů, kteří se soutěže zúčastnili, je patrno, že ředitelství hodlalo nahradit původní stavbu tím nejlepším, co mohla dobová architektura nabídnout. Vyzvání byli např. Jan Kotěra, Václav Roštapil, Rudolf Kříženecký, Jiří Stibral nebo Josef Fanta. Posledně jmenovaný svým návrhem nejlépe vyšel vstříc požadavkům stavebníka a Fantův návrh byl přijat roku 1900. Celý vývoj projektu se nese v duchu postupně stále sílícího příklonu k secesi, který probíhá nejpatrněji na rovině dekorativního řešení prostorů a ploch stěn. Relativně dlouhá doba výstavby budovy(1901 - 1909) nepřímo přispěla k tomu, že dnešní architektura podává nesmírně cenné historické svědectví o povaze Fantova názorového vývoje od novorenesance k secesi.

Přestavba přijímající budovy probíhala za plného provozu nádraží. Proto vznikal obrovitý objekt dlouhý 217 metrů a v místech největší šířky hluboký až 28 metrů po etapách.

Stejně jako na vlastní architekturu mělo Ředitelství státních drah vysoké nároky i na její uměleckou výzdobu, proto se v budově setkáváme s díly předních dobových umělců. Na plastické výzdobě budovy se podíleli zejména tři z největších českých sochařů začátku století: Stanislav Sucharda (1866-1916), Čeněk Vosmík (1960-1944) a Ladislav Šaloun (1870-1946).

Restaurování malířské a sochařské výzdoby interiéru odjezdové haly "Fantovy kavárny"